Ve městě Makassar jsem strávil 6 týdnů v rámci programu Global Volunteer. Učili jsme angličtinu na tamější škole a pomocí kampaně vybírali peníze, za které jsme následně nakoupili potřebné věci pro sirotčince.
Ve volném čase jsem se snažil objevovat okolí. Mira, můj buddy, nám nabídla, že nás zaveze do přístavu. Náš (můj) cíl byl dojet na místo ráno při východu slunce. To ale úplně nevyšlo... Prošli jsme si tak narychlo přístav v ostrém slunci, teplota začala stoupat a nám se po chvíli chtělo zpět.
Chvíli jsme pozorovali, jak nakládají jednu z lodí...
... a pak jsem si všiml, že na konci přístavu vede do okolních uliček dřevěný můstek. Hned jsem se tím směrem vydal. Už nejednou se mi totiž stalo, že to nejlepší se nevyskytuje na mapě. Ostatní neměli jinou možnost, než mě následovat, přeci jen to nabízelo i únik do stínu. Přístav mě lehce zklamal, ale to, co jsme našli za ním, se hned stalo mým nejoblíbenějším místem ve městě.
Našli jsme místo plné barev a života. Nešlo přehlédnout, v jakých podmínkách tam lidé žijí. To místo ale mělo něco, co tento pocit naprosto přebíjelo. Lidé nás pozorovali a zvali k sobě domů, jediným problémem ale bylo, že jsme jim nerozuměli. V Makassaru se mluví několika jazyky a tady oficiální Indonéštinu neuměli. Mira zase neovládala místní jazyk.
Každý si nás prohlížel a zvědavost dětí neznala mezí. No a tak jsme je postupně sbíraly, jak jsme tam bloudili, až jsme za sebou měli dost slušný vláček. „Mister, mister!“ Neutekly ani když jsme šli zpět po hlavní silnici. Tam už jsem se v tom provozu bál o jejich životy. Nezbývalo než zkusit da dáá, což je asi něco jako naše pá. Fungovalo to perfektně, pochopily, že jdeme domů, zamávaly a valily zpět.
Zanechalo to ve mně opravdu silné pocity a před odjezdem jsem se tam musel vrátit. Jela s námi i kamarádka, která mě přijela navštívit. Tehdy se z nás stal i propagační nástroj. Když jsme odcházeli z přístavu, koupili jsme si nanuky. Než jsme je stihli sníst, přišel za námi velitel policistů, že prý se s námi v přístavu chtějí vyfotit. Mělo to být pro oslavy dne nezávislosti. Dali nám oběma do ruky velkou vlajku a lísteček. Na něm byly asi dvě věty v indonéštině. Nakonec nám bylo řečeno, že to nebude fotka, ale video. Ty věty jsme se samozřejmě měli za pár sekund naučit a říct je, zatímco oni se za námi usmívali. Když jsme ze sebe ty věty nakonec tak tak dostali, tak to bylo špatně, protože jsme nemávali vlajkami. Tak znovu, zautomatizovat ruku, aby mávala, a vykoktat ze sebe ta slova. Asi věděli, že víc z nás nedostanou, tak se s námi rozloučili a pustili nás domů :)
Tuto fotku mám dost rád, a proto jsem si ji nechal úplně nakonec. Pěkně ilustruje mé pocity z podobných míst. Na dospělých bylo občas vidět, že život v těchto podmínkách není úplně jednoduchý. Děti to ale celé berou úplně jinak a potřebují hlavně lidi kolem sebe. Ten klučina nám dokonce přinesl ukázat svého medvídka a to, co je naplňovalo radostí, byla už samotná naše přítomnost (skvělý bylo taky pozorovat, co to dělá s jejich rodiči).
To je jeden z těch pocitů, co jsem v Indonésii cítil nejvíc a často. Mnohokrát jsem měl nutkání něco udělat, když se mi víc jak polovina třídy nevrátila z modlitby, a já tak nemohl učit. Ve škole jsme neměli moc času něco změnit, ale mnohdy bylo vidět, že je naše přítomnost aspoň trochu motivuje k učení jazyka. To je ve výsledku víc, než co bychom je stihli naučit. I třeba jen to, že jsme se nechali vyfotit na ulici, lidem přinášelo radost. Každý den se tam na vás usměje tolik lidí, že to hravě přebije rok tady u nás. Je to sice o něčem jiném, když jste turista, ale jde to i tady. Vím, že je to dřina, ale buďte rebelové a buďte přítomni! :)
.png){kind=small}
Comments