Zdravotní klaun, 20 let v ČR + rozhovor (Humans of Olomouc)

Aktualizováno: 21. 1.



Musím se přiznat, že když jsem se nabídl k nafocení oslav 20. narozenin Zdravotního klauna v Česku (o kterém jsem toho do té doby moc nevěděl), těšil jsem se hlavně na klauny u dětí. Brzy jsem ale zjistil, že focení dětí už dnes kvůli GDPR není jen tak, a že tato akce je věnovaná hlavně personálu. I tak to pro mě ale byla skvělá zkušenost a měl jsem za tu chvíli možnost poznat pár skvělých lidí, kteří se této krásné profesi věnují.


V rámci oslav jsme se vydali potěšit personál nemocnic v Přerově a Olomouci, kde na sestřičky čekalo dojemné setkání s Petrem, který už tu má svou klaunskou misi splněnou.


V Přerově se nám přeci jen povedlo alespoň k pár dětem s klaunkami přijít. Musím říct, že je opravdu zážitek pozorovat jak jejich souhru a improvizaci v dané situaci, tak děti, které z nich byly nadšené a vše jim polykaly i s navijákem (jako při řešení chrochtající záhady).


Přestože klauni říkají, že je vlastně dobře, že se s nimi většina lidí nesetká, zaujala mě jejich práce natolik, že jsem s jednou z nich udělal rozhovor v rámci projektu Humans of Olomouc. Více o Zdravotním klaunu vám tak poví Zuzka, která se tomu už nějaký ten rok věnuje. :) (na konci tohoto příspěvku)



Zuzka, známá také jako vrchní sestra Žofie Užvaněná nebo Žofina. :)


„Kostým klauna ti dá superschopnosti. Nasadíš nos a všechno trápení je pryč. Pak ho ale sundáš a o to víc jsi zranitelný. Jsme většinou v páru. Já jsem často jednička, co tam chodí jako ta chytrá, a mám tam dvojku, co mi neustále komplikuje život. Je to trochu klišé, ale ty přijdeš a vidíš jen to dítě. Hadičky a tak, to nás nezajímá. Není to ale vždy tak jednoduché. Byli jsme na pokoji umírajícího dítěte, kde jsem ztratila půdu pod nohama. Já tam vůbec nechtěla jít. Ať už to bylo nebo nebylo profesní zklamání, necítila jsem se na to. Kolega ale ze statusu potrhlýho, co tam jde za tím cílem pobavit a udělat ze sebe hejhuláka, prostě šel. Hrozně mi to pomohlo. Přestala jsem se pak zabývat svým strachem a nahlížet na tu situaci z pohledu matky. Začala jsem být klaunem, vrchní sestrou Žofií Užvaněnou, co nemá za úkol nic jiného než toho pana doktora zkrotit. Během toho se semlelo tolik srandy, že dítě, které už mělo jen pár hodin na světě, se smálo jako blázen. V tu chvíli se stane zázrak, zjeví se energie a už nejde zastavit. Po odchodu jsem byla napěchovaná emocemi, věděla jsem, že klaunská práce byla odvedena dobře, ale bylo to poslední setkání.


Děti od rána prochází tolika vyšetřeními, samé bílé pláště, a pak přijdeme my, další pláště. Máme ten nos, ale dítě si v tom stresu nedokáže rychle vyložit, co to je. My máme pár magických vteřin, abychom jim ukázali, že se nemusí bát. Máme určité rutiny, ale snažíme se navázat komunikaci pomocí toho, čím jsou děti obklopeny, co čtou, s čím si hrají. Od začátku kariéry, je to už dvanáct let, mě provází chlapeček, který v podstatě žije v nemocnici. Znám ho asi od pěti let. Přes den chodí do školy a odpoledne čeká na klauny. Tím, že jsem učitelka, se mi stává, že se v takových případech z té role občas vyhodím. Když vidím, že se potřebuje vysmrkat nebo má špinavou pusu, nedokážu to nevyřešit. Často jsem tak tím, koho zrovna v tu chvíli potřebuje. Někdy si prostě jen čteme knihu.


Člověk potřebuje zpětnou vazbu, energii, od toho, pro kterého něco dělá. Jen to, že rozesměješ dítě, je tak příjemnej pocit, tak tě to hrozně nakopne, že si člověk nemůže připadat, že je k ničemu. Máš tam jasný důkaz toho, že k něčemu tady na tom světě jsi.“



„Učitelkou ve školce jsem se stala po střední škole. Vyhoření se dříve nebo později dostaví a já už o tom dopředu přemýšlela, co s tím dál. Byla jsem doma na mateřské, ponořená do mateřských povinností, když mě sestra přivedla k improvizačnímu herectví. Já jsem se dlouho zdráhala, pak jsem to ale zkusila a totálně jsem tomu podlehla. Po pár letech se sestra přidala do Zdravotního klauna v Ostravě a chtěla, ať to taky zkusím. To u nás v Olomouci ještě nic nebylo, ale do roka a do dne byl casting, tak jsem šla. Trval půl roku a s každým kolem rostl můj zájem víc a víc. To jsem ale i tak netušila, co znamená klaunem být. Tím se totiž člověk stává teprve až zkušenostmi z nemocnice. S praxí člověk získává odvahu zkoušet to znovu a znovu.


Kdyby se mě někdo v těch pětatřiceti zeptal, jestli si myslím, že pro to nějaké vlohy mám, řekla bych, že ne. Někteří lidé se klauny narodí, já jsem to měla naopak. Potkala jsem improvizaci a klauna, a pak se to teprve začalo otevírat. Člověk i poznává sám sebe, protože klaun je postavený na tom, že otevíráme stránky, co člověk většinou rád skrývá. Učíme se mít rádi to své trapné, poťouchlé já. Nám už od začátku bylo řečeno, že chyba je žrádlo. To má většina lidí v životě naopak, ale my ji dělat musíme. I pro mě byl trapas vždy něco, co mě přivedlo úplně do transu. Dnes to vnímám jako materiál. Stala jsem se i hrozně tolerantní, najednou i toho druhého člověka necháš chybovat. Dovednosti, které jsem učením získala, mohu v klaunu plně využít. Vystřelilo mě to do úplně jiné dimenze a strašně ráda se do té školky vracím. Vím, co mě čeká, v jakém prostoru pracuji. Má to jistý řád, a já si tam tak chodím odpočinout.


Když jsem se stala klaunem, byli mí dva kluci puberťáci. Říct to někde na veřejnosti pro ně bylo hrozně těžký. Často se totiž velmi špatně vysvětluje, co je náplní mé práce. Když řeknu, že se obleču do kostýmu, vezmu ukulele, zaklepu na dveře, zakopnu o práh, přijde kolega, zakopne šestkrát… Jakmile ale dospěli a pochopili, že jsem v tom strašně šťastná a spousta lidí kolem to bere, přijali to a žijí tím se mnou. Za covidu mi i natáčeli videa a hodně nás to stmelilo. Myslím si, že i přihlížení tomu, jak se já sama posouvala z maminky do ženy, která miluje svoji práci, pro ně bylo hrozně důležité.“



„Jednou byla výzva jet s klaunem na jízdu tam, kam se normálně nedostaneme. Bylo to věnované geriatrickým zařízením. Zrovna jsem měla doma kroj, a protože folklor miluju, vzala jsem si ho. Jak jsem hned zjistila, neskutečně zafungoval. Následně jsem si dodělala specializaci a vznikla Žofina. Je to strašná herdekbaba. Do ní si projektuju všechny svoje touhy. Miluje folklor, hrozně nahlas mluví, používá nářečí, které jsem odkoukala od tatínka. Začalo ze mě samo lézt, podařilo se mi objevit, že tam je, a konečně to můžu celýmu světu říct. Se sestrou jsme jediné klaunky sestry a myslím si, že nás na to táta nevědomky vycvičil. Neustále nás překvapoval, vymýšlel pitominy a vařil jídla, která si pojmenovával. Se starými lidmi je to hodně o příbězích, a já často čerpám z těch, které mi s babičkou vyprávěli.


Oproti dětem je to více poetické, vzpomínací, i proto nadčasovost toho kroje tak dobře funguje. Chodíme za nimi pomaleji, citlivěji, ale s energií. Jsou tam nádherně opečovávaní, ale jsou často utlumení. Musíš ukázat, že jdeš k té židli, na kterou si sedneš a spadneš. Hodně nás to učí. Moje postava je velice hlučná, temperamentní, a tam musím na padesát procent a ještě je to moc. Musíme je zaujmout, probudit. Já mám výrazné oči, často s nimi pracuju a je to donutí je také otevřít. Cílem je změnit atmosféru v pokoji, i kdyby si člověk s nimi jen vypil to kafíčko a polil se u toho. Samotná návštěva udělá hodně. Potřebují si popovídat, humor je tam pak něco navíc. Stejně jako u dětí jsem připravená ze sebe udělat úplnýho troubu, jen aby se ta babička zasmála. Když přijdeš na pokoj a vidíš starší paní, jak utlumená sedí na pokoji a dívá se na televizi, a za chvíli se místo toho hurónsky směje, tak to je krásnej pocit.“

0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše