Humans of Olomouc: příběhy (ne)obyčejných kolemjdoucích
Aktualizováno: 6. 2. 2021
Už jste někdy přemýšleli o tom, co dělají lidé kolem vás, co prožili a na co myslí? Už to budou čtyři roky, co jsem se přidal do týmu Humans of Olomouc a začal oslovovat náhodné osoby v olomouckých ulicích. Projekt rok před tím založila Gábina Kodysová po vzoru Brandona Stantona a jeho Humans of New York.
O čem vlastně projekt je? Pro mě je HoO převážně o lidech. Na projektu mě baví, že nahlížíme do životů lidí, které běžně míjíme na ulici. Přestože si většina z nich myslí, že na nich nic zajímavého není, vždy se něco najde. Snažíme se sdílet s ostatními příběhy a myšlenky lidí, především proto, aby se jimi lidé inspirovali, aby si z nich něco vzali, rozšířili své obzory a třeba se i otevřeli jiným názorům a pohledům na svět.
Lidé nemají moc radost, když se je snažíte na ulici zastavit. Foťák mám proto vždy v ruce, aby jim bylo hned jasné, co po nich budu chtít. Mají tak šanci dát mi ihned najevo, že nemají zájem. Odmítnutí je v této branži vlastně očekávané, i tak jsem s tím ale ze začátku bojoval. Někdy jsem strávil i hodiny tím, že jsem chodil po městě a snažil se vybrat si k rozhovoru člověka, co vypadá, že na mě má čas a náladu.
Jednou jsem takto před Vánoci 2016 brouzdal Olomoucí, když jsem zahlédl stařenku, která se pohybovala opravdu pomalu a byla tak pro mě jasným cílem.
Ke všem lidem přistupuji s foťákem v ruce a s úsměvem. Vždy jim v rychlosti představím projekt a požádám je o chvilku času na rozhovor a portrét. Já často mluvím rychle, abych ten úvod ze sebe dostal, než mi utečou, a asi taky nemluvím dost nahlas. Paní Daruše se tak na mě nejprve s úsměvem podívala a poprosila, abych to celé zopakoval. Následně mi za příslibu, že mi z ní nepraskne čočka, ochotně věnovala svůj čas. Hned mi hlásila, ať tam napíšu, že na Silvestra jí bude třiadevadesát. Vyprávěla mi o svém životě a neskutečných zážitcích během války. Příběhy si ale rozhodně nenechává jen pro sebe. O svém životě napsala i knihu a ráda sleduje historické pořady v televizi. Jakmile objeví chybu, hned jim volá a hlásí to:)
Většinou zejména starším lidem nabízím, že jim fotografie pošlu. Myslím, že ne vždy vlastní aktuální fotografii a jak oni, tak i příbuzní to mohou ocenit. Paní Daruši jsem fotografie zaslal na Štědrý den. Ještě ten den večer, když se vrátila z rodinné sešlosti a její „kroky ihned vedly k vypnutému počítači,“ mi napsala moc hezký děkovný email. Pár měsíců později jsem dostal další, ve kterém mi nabídla, že bychom se spolu mohli zapojit do soutěže Příběhy 20. století, kterou každoročně pořádá Paměť národa. Spolu s kamarádkou (která mě k tomuto projektu přivedla, díky!) jsme se tak s paní Daruší znovu párkrát sešli a nahráli a sepsali její životní příběh.
Na začátku roku 2017 mě nabil svým optimismem Oldřich, který si dal pauzu od odklízení sněhu, aby mi povyprávěl o svém životě. Málem mu u toho i doma vystydl oběd :)
Víte, co je na těch starších lidech skvělé? (Ale vůbec to nemusí platit jen pro ně!) Nejenže vám povypráví zajímavé příběhy, často z nich ale i při rozhovorech cítím vděčnost za to, že ty příběhy mají komu sdělit. To je neskutečně skvělá věc a rozhodně to doporučuji vyzkoušet třeba na vašich prarodičích. Věnujte jim chvilku času a nechte si povyprávět, určitě to ocení :)
Na projektu mě hrozně baví, že nikdy nevím, co objevím. Lidé si kolikrát myslí, že na nich nic zajímavého není. Tomu já ale nevěřím. Mluvil jsem již s lidmi z různých prostředí a s různými názory a musím říct, že je až nemožné si z toho nic neodnést. Přestože si zakládám na tom, že ke každému přistupuji stejně a bez předsudků, občas mi v hlavě nabíhá určitý typ příběhu. Třeba u lidí bez domova. Sám jsem moc rád, když se mi očekávání nepotvrdí, a já pak mohu jejich pohled na svět zprostředkovat ostatním a tyto předsudky tak odbourat. Kdybych měl uvést jeden příklad, byl by to pan Milan.
Těší mě, že jsme naším projektem v podstatě vytvořili platformu, kde mohou lidé sdílet své příběhy a zkušenosti a vlastní iniciativou tak měnit názory lidí ve svém okolí. Toho využila i Nikola, která nás požádala o setkání, aby tak změnila pohled lidí na vozíčkáře a zbavila je předsudků. Já jsem moc rád, že to udělala.
Celý příběh Daruše, stejně jako všechny ostatní příběhy z našeho projektu, si můžete přečíst u nás na Facebooku, Instagramu nebo na našem webu (ten v současnosti kopíruje instagramové příspěvky).
Díky lidem jako jste vy můžeme tento projekt udržovat naživu. Doufám, že vám dělá radost, a budu se těšit, až i vás potkám v olomouckých ulicích!
Comentarios