top of page

Humans of Olomouc: příběhy (ne)obyčejných kolemjdoucích

Aktualizováno: 6. 2. 2021


Už jste někdy přemýšleli o tom, co dělají lidé kolem vás, co prožili a na co myslí? Už to budou čtyři roky, co jsem se přidal do týmu Humans of Olomouc a začal oslovovat náhodné osoby v olomouckých ulicích. Projekt rok před tím založila Gábina Kodysová po vzoru Brandona Stantona a jeho Humans of New York.


O čem vlastně projekt je? Pro mě je HoO převážně o lidech. Na projektu mě baví, že nahlížíme do životů lidí, které běžně míjíme na ulici. Přestože si většina z nich myslí, že na nich nic zajímavého není, vždy se něco najde. Snažíme se sdílet s ostatními příběhy a myšlenky lidí, především proto, aby se jimi lidé inspirovali, aby si z nich něco vzali, rozšířili své obzory a třeba se i otevřeli jiným názorům a pohledům na svět.


Lidé nemají moc radost, když se je snažíte na ulici zastavit. Foťák mám proto vždy v ruce, aby jim bylo hned jasné, co po nich budu chtít. Mají tak šanci dát mi ihned najevo, že nemají zájem. Odmítnutí je v této branži vlastně očekávané, i tak jsem s tím ale ze začátku bojoval. Někdy jsem strávil i hodiny tím, že jsem chodil po městě a snažil se vybrat si k rozhovoru člověka, co vypadá, že na mě má čas a náladu.


Jednou jsem takto před Vánoci 2016 brouzdal Olomoucí, když jsem zahlédl stařenku, která se pohybovala opravdu pomalu a byla tak pro mě jasným cílem.


Paní Daruše focena při procházce Olomoucí pro projekt Humans of Olomouc.
„Já mám tak málo volného času! Důchodci přece nemají vůbec čas na nic, protože nám jde všechno pomalu. Hned mně někdo telefonuje, hned dostanu nějaký dopis. Než to s tou lupou rozluštím, to mně dá hodně práce. No a potom sednu k počítači, třeba si vařím večeři, ta se mi zatím připálí, poněvadž jak sedím u počítače, to neznám čas."

Ke všem lidem přistupuji s foťákem v ruce a s úsměvem. Vždy jim v rychlosti představím projekt a požádám je o chvilku času na rozhovor a portrét. Já často mluvím rychle, abych ten úvod ze sebe dostal, než mi utečou, a asi taky nemluvím dost nahlas. Paní Daruše se tak na mě nejprve s úsměvem podívala a poprosila, abych to celé zopakoval. Následně mi za příslibu, že mi z ní nepraskne čočka, ochotně věnovala svůj čas. Hned mi hlásila, ať tam napíšu, že na Silvestra jí bude třiadevadesát. Vyprávěla mi o svém životě a neskutečných zážitcích během války. Příběhy si ale rozhodně nenechává jen pro sebe. O svém životě napsala i knihu a ráda sleduje historické pořady v televizi. Jakmile objeví chybu, hned jim volá a hlásí to:)


Paní Daruše Burdová vypráví svůj příběh pro projekt Humans of Olomouc.
„Moje spolužačka z Brna, Sylva Jeralová, byla i s rodiči a bratrem vyvlečena z domu. Všichni byli mezi prvními odsunutými z Brna do Terezína, tenkrát ještě nejel vlak a museli jít pěšky asi 15 kilometrů, než do toho Terezína došli. Po 14 dnech v Terezíně bylo naloženo, jak jsem si zjistila, asi 997 osob do náklaďáků a jeli na východ do Lublinu, kde až na čtyři byli všichni popraveni. Se Sylvou jsme seděly přes uličku vedle sebe, tehdy bylo povinné náboženství a ona měla vždycky volnou hodinu a říkávala: ‚Ty, já půjdu s Tebou na to vaše náboženství, mně se to docela líbí.‘ Vykládali něco o starém zákoně a ona říkala: ‚Vždyť o tom rodiče mně doma taky vykládají.‘ Židovského původu nejsem, ale trpěla jsem s ní. To byl neskutečný rok, co mi ona vykládala, co všechno museli prožívat. Když bylo loni výročí 70. let od osvobození Osvětimi a Terezína, tak jsem si řekla: ‚Tady se na všechny vzpomíná a kdo si vzpomene na tu mou spolužačku, Sylvu Jeralovou?‘ Spojila jsem se s Židovskou obcí Brno a jsem hrdá na to, že se mi po ročním martyriu podařilo nechat položit pamětní kámen do domu číslo 14 v Lidické ulici v Brně, kde bydleli.“

Většinou zejména starším lidem nabízím, že jim fotografie pošlu. Myslím, že ne vždy vlastní aktuální fotografii a jak oni, tak i příbuzní to mohou ocenit. Paní Daruši jsem fotografie zaslal na Štědrý den. Ještě ten den večer, když se vrátila z rodinné sešlosti a její „kroky ihned vedly k vypnutému počítači,“ mi napsala moc hezký děkovný email. Pár měsíců později jsem dostal další, ve kterém mi nabídla, že bychom se spolu mohli zapojit do soutěže Příběhy 20. století, kterou každoročně pořádá Paměť národa. Spolu s kamarádkou (která mě k tomuto projektu přivedla, díky!) jsme se tak s paní Daruší znovu párkrát sešli a nahráli a sepsali její životní příběh.



Na začátku roku 2017 mě nabil svým optimismem Oldřich, který si dal pauzu od odklízení sněhu, aby mi povyprávěl o svém životě. Málem mu u toho i doma vystydl oběd :)


Pan Oldřich při odklízení sněhu mluví o svém životě pro projekt Humans of Olomouc.
„Za druhé světové války měli v každé české rodině v kuchyni na stěně mapu a tam se sledovala fronta… Jak se Hitler dostal ke Stalingradu, k Petrohradu, k Moskvě a pak už dostával na frak a couval. Všichni jsme jako děcka znali Evropu dopodrobna. Jako chlapec jsem si říkával a značil, kam bych se chtěl jednou podívat. Když jsem pak byl dospělý, přestože to nebylo jednoduché a cesty byly limitované, využil jsem každé příležitosti a každého zájezdu. Začalo to s vodákama na Dunaji a postupně jsme s ženou, která v tom měla také zálibu, procestovali i zbytek světa. Zemi jsme objeli kolem dokola, a protože jsme ji objeli směrem na západ – tedy směr Amerika, Tahiti, Japonsko a přes Čínu pak zase domů – tak jsme o jeden den mladší. A jak jsem se k cestování dostal? V sedmnácti letech, to jsem byl ještě na gymnáziu, se všichni moji kamarádi něčím učili a já pořád nevěděl, čím budu. Po škole šel každý druhý na medicínu, tak jsem se pro ni také nakonec rozhodl. Vystudoval jsem ji a držel se toho až do svých osmdesáti let. V Olomouci dostali práci jen straníci, já jsem za celý svůj život v žádné straně nebyl, a tak jsem se dostal až k Těšínu. Naše ulice, kde jsem bydlel, končila za hranicí v Polsku. V Karviné jsem začínal, ale jinak pobývám v Olomouci. Na klinice mě s příchodem roku 1989 udělali přednostou, pak jsem zajel do Prahy a oni mě udělali hlavním plicním lékařem v celém Česku… Každý máme v tom životě něco v oblibě, něco rád, a když jsem nad tím nedávno uvažoval, zjistil jsem, že já mám prostě rád lidi. Do dneška se scházíme se spolužáky ze základní školy, z gymnázia i z medicíny. I při cestování jsme jezdili autem, kam to jen šlo, abychom poznali někoho nového. Máme ve světě spoustu známých, i těch, kteří odešli za totality, a my se jim tu starali o zbylé rodinné příslušníky. Vzpomínají na Olomouc jako na střed světa, tohle nikde v Americe nenajdete…“

Víte, co je na těch starších lidech skvělé? (Ale vůbec to nemusí platit jen pro ně!) Nejenže vám povypráví zajímavé příběhy, často z nich ale i při rozhovorech cítím vděčnost za to, že ty příběhy mají komu sdělit. To je neskutečně skvělá věc a rozhodně to doporučuji vyzkoušet třeba na vašich prarodičích. Věnujte jim chvilku času a nechte si povyprávět, určitě to ocení :)


Na projektu mě hrozně baví, že nikdy nevím, co objevím. Lidé si kolikrát myslí, že na nich nic zajímavého není. Tomu já ale nevěřím. Mluvil jsem již s lidmi z různých prostředí a s různými názory a musím říct, že je až nemožné si z toho nic neodnést. Přestože si zakládám na tom, že ke každému přistupuji stejně a bez předsudků, občas mi v hlavě nabíhá určitý typ příběhu. Třeba u lidí bez domova. Sám jsem moc rád, když se mi očekávání nepotvrdí, a já pak mohu jejich pohled na svět zprostředkovat ostatním a tyto předsudky tak odbourat. Kdybych měl uvést jeden příklad, byl by to pan Milan.


Pan Milan vypráví o životě na ulici a jeho spokojenosti s tímto stylem života.
„Venku jsem už 16 let. Sešlo se to souhrou okolností, za které bych vlastně měl být zpětně vděčný, protože jsem našel styl života, který bych nevyměnil za nic na světě. Našel jsem v chudobě kus bohatství. Těším se ze života, z toho, že se ráno probudím, že mi chutná jídlo, z lidí… V každém vidím osobnost. Mám rád přírodu a zvířata. Myslím si, že to spaní venku je i zdravější, než třeba v paneláku. Té vrby, pod kterou spím, bych se nevzdal. Mám tam kosy a slavíka, měl jsem tam kukačku, datla a ježka, který mi hlavně v noci nedal pokoj. Kosové jsou nade mnou pořád a pravidelně na mě ráno v 7 hodin nalétávají, jako bych už měl vstávat. Nepotřebuju ani hodinky, oni se mi o ten budíček vždy postarají. Republiku jsem prošel pěšky šestnáctkrát. Chodím i v noci, někteří to nechápou, ještě když jdete zasněženým lesem, ale já v tom vidím kus romantiky. Šel jsem třeba z Tábora do Budějovic v kuse, což je nějakých 42 km, abych zjistil, kolik toho vydržím. Někdo považuje lidi, kteří například zdolávají vrcholy, za blázny. Já si ale těch, co si sáhnou na dno, jdou do rizika a něco dokáží, naopak vážím. Díky tomuto životu jsem nabral životní optimismus. Člověk se najednou nebojí zimy, tepla, ničeho. Vím, co to je žízeň, vím, co to je hlad. Olomoucí ale bloumá tolik lidí bez cíle. Nemají dost peněz, aby někam zalezli, tak chodí a obtěžují lidi. Nebaví je to. Já ale tak nežiju a ani žít neumím. Slovo nuda neznám. Většinu dne se procházím Olomoucí a sem tam si dám někde kafe. Překročil jsem hranici 60 let a moc toho už nepotřebuju. V zimě je ale problém hlavně s vodou. Někteří lidé, přestože ví, že ta limonáda zmrzne, mi ji ven dají, abych taky věděl, že nejsem na tom světě sám a že na mě někdo myslí. Je hezké vědět, že na vás někdo myslí...“

Těší mě, že jsme naším projektem v podstatě vytvořili platformu, kde mohou lidé sdílet své příběhy a zkušenosti a vlastní iniciativou tak měnit názory lidí ve svém okolí. Toho využila i Nikola, která nás požádala o setkání, aby tak změnila pohled lidí na vozíčkáře a zbavila je předsudků. Já jsem moc rád, že to udělala.


Kluk na vozíčku s přítelkyní mluví o jejich životě a bouraní předsudků.
Petr: „Bral jsem to, jak to přišlo. Moje povaha mi nedovolila se v tom utápět. Jsem na vozíku od šesti let po autonehodě. Naši nikdy nevyhledávali speciální skupiny, chodil jsem na normální základku i střední. Do střední mě ani nenapadlo, že jsem něčím jiný. Přišlo to, až se začaly řešit vztahy. Holky měly z hlediska dlouhodobého vztahu strach. Na Nikče bylo super to, že ten vozík vůbec neviděla. Kolikrát plánovala, kam půjdeme, a já jí musel připomenout, že ne všude se dostaneme. Pak se mi omlouvala, že si to neuvědomila. Nikdy se nehlídala, aby něco špatně neřekla nebo neudělala, i proto si myslím, že jsme si k sobě našli cestu. Když jsme se dali na gymplu dohromady, nebyl v tom mezi kluky vůbec problém, ale u holek to tak jednoduché nebylo.“ Nikola: „Hodně mých kamarádek vůbec nechápalo náš vztah. Plno lidí se kvůli tomu se mnou tehdy přestalo bavit. Peťa hodně ukazoval, že mě má rád. Sem tam mi něco koupil nebo donesl kytku. Nedokážu si to moc vysvětlit, ale myslím, že spolužačky mi i chvilkami záviděly a současně nedokázaly pochopit, že vůbec s takovým klukem jsem. Do dneška s nimi nejsem v kontaktu.“ Petr: „Postupně jsme si našli přátele společně. Stále se na nás lidi dívají, ale je to lepší, než to bývalo. Kolikrát za námi i přišli a ptali se nás, jestli spolu fakt chodíme. Myslím, že máme trochu jiný názor na to, co je důležité. Jinak se ale hádáme a máme rádi stejně jako všichni ostatní. Tady vládne nějaký předsudek, který hází handicapované do jednoho pytle. Ale handicap a handicap není to samý. Můžeš být postižený tak, že se o sebe nepostaráš, nebo tak jako já, že kromě tý káry, na který sedíš, nic jiného nepotřebuješ. Jasně, že někdy potřebuju pomoct do schodů, ale to jsou banality. Lidé kolikrát věří, že někdo, kdo je postižený, nemá nárok na normální život. Myslím, že i my jsme už některým dokázali, že to tak není. Někteří nedokážou překousnout, že jejich život je horší než toho kluka na tom vozíku. Život na vozíku není ale zas taková tragédie, většinou je to sranda. Můžeš parkovat, kde chceš, do kina platíš jen jeden lístek a vůbec nejlepší jsou pro vozíčkáře párty. Jak jsou lidé opilí, tak jsou hrozně příjemní, všichni mě chtějí chránit. Tam se mažou limity, všichni v sobě najdou nějaký mateřský cit a začnou se o tebe starat. Alkohol tady v tom prostě boří hranice.“

Celý příběh Daruše, stejně jako všechny ostatní příběhy z našeho projektu, si můžete přečíst u nás na Facebooku, Instagramu nebo na našem webu (ten v současnosti kopíruje instagramové příspěvky).


Díky lidem jako jste vy můžeme tento projekt udržovat naživu. Doufám, že vám dělá radost, a budu se těšit, až i vás potkám v olomouckých ulicích!


0 komentářů

Comentarios


Ahoj!

Jsem tu od toho, abych vám dělal radost vším, co máte, a ukázal vám to z pohledu,
který neznáte.

Jsem svatební a rodinný fotograf z Olomouce, moc rád se za vámi ale vydám kamkoli!

bottom of page